Jsme sami... Přemýšleli jste někdy o tom? Většina lidí si to uvědomí až na smrtelné posteli. To, že s námi nikdo neumírá, už nelze jenom tak přehlédnout.

Co bys dělala, kdyby tady nikdo nebyl pokaždé, když někoho potřebuješ?

Co bys dělala, kdyby po každé minutě skutečného štěstí následovalo deset minut naprostého smutku?

Někdy lidé, kteří vás milují, vám nedávají tolik pozornosti, kolik byste chtěly, a naopak lidé, kteří vás pozorností zahrnují, vás nemusejí milovat tak, jak byste chtěly.

Nedávno jsem při nějaké příležitosti, asi u mámy v bedně, zahlédl jakousi diskusi feministek-intelektuálek (Sommerová a spol.) o mužích. Vcelku to byla debata zajímavá a dalo se s děvčaty mnohdy souhlasit až s ubíhající diskusí se začaly některé dámy vyznávat ze své převahy nad muži.

Zájemci a zájemky(ně) o setkání nejen s Kastrovanym Koněm z Ostravy - Valachem Ostravským za podmínek blíže charakterizovaných v níže uveřejněném článku nechť jsou té lásky a dobroty a hlásí se do konce března na emil valach(tečka)ostravski(zavináč)gmail(tečka)com.

Je to už nějaký čas, co jsem organizoval "víkendová setkání", možná bude moje informace neúplná nebo místy nesrozumitelná, ale to můžeme doladit v komentářích.

Je to už hezká řádka let. Jestlipak bych Tě poznal? Máš ještě pořád moji fotku z maturitního tabla? A dopisy na bílém papíře s vlepovanými obrázky? A všechny ty naivní verše, co jsem Ti psal? Kdybys někdy v telefonu slyšela můj hlas, věděla bys, že jsem to já?