Valach-ostrawski | Není lepší se zeptat?

Kdysi dávno měl jeden velký zen-buddhistický mistr kočku, svou opravdovou životní lásku. Proto ji v klášteře míval vedle sebe i při lekcích meditace, aby se mohl co nejvíce těšit z její přítomnosti.
Jenoho rána našli mistra-který už byl dosti stár-mrtvého. Jeho místo zaujal nejuznávanější žák.
"Co uděláme s kočkou?" ptali se ostatní mniši.
Nový mistrrozhodl, že k uctění pamíátky bývalého učitele dovolí, aby byla kočka i nadále přítomna při vyučování zen-buddhismu.
Někteří žáci ze sousedních klášterů, kteří tím krajem často putovali, zjistili, že v jednom v nejproslulejším chrámů se meditací účasní kočka. Zpráva o tom se brzy roznesla.
Uplynulo mnoho let. Kočka už dávno nežila, ale žáci v klášteře si tak zvykli na její přítomnost, že si opatřili jinou kočku.
Mezitím také další chrámy začaly uvádět do svých meditací kočky: mniši uvěřili, že právě kočka ovlivnila onu skvělou výuku, a zapomněli, že předešlý mistr uměl výborně učit.
Nastoupila další generace a začala se objevovat pojednání o důležitosti kočky při zenové meditaci. Jeden univerzitní profesor rozvinul tezi-schválenou akademickou obcí-že ta kočkovitá šelma dokáže zvýšit soustředění a vyloučit negativní energie.
A tak po celé jedno století byla kočka v tom kraji považována za podstatnou součást studia zen-buddhismu.
Až se jednou objevil mistr, který byl alergický na srst domácích zvířat a rozhodl se kočku z každodenního vyučování vyřadit.
Zpočátku to vyvolalo velký odpor-ale mistr trval na svém. Byl to znamenitý učitel, a tak přes nepřítomnost kočky žáci stále dobře prospívali.
Ponenáhlu i mniši v dalších klášterech-toužící po nových myslenkách a už omrzelí tím, že musejí živit tolik koček-začali učit bez nich. Po dvaceti letech se pomalu objevovaly nové revoluční teze-s tak přesvědčivými tituly jako "Důležitost meditace bez kočky" nebo "Vyvážení zenového vesmíru pouhou silou mysli bez pomoci zvířat".
Přešlo dalších sto let a ze zenového meditačního rituálu v tom kraji kočka zcela vymizela. Bylo však zapotřebí dvou století, aby se zase všechno vrátilo k normální situaci-protože za celý ten čas se nikdo nezeptal, proč tam ta kočka vůbec je.

A kolik znás se ve svém životě osmělí zeptat: proč mám jednat právě tímhle způsobem? Do jaké míry používáme ve svém počínání zbytečných "koček", které se neodvažujeme odstranit, jelikož nám bylo řečeno, že jsou důležité, aby všechno dobře fungovalo?
Proč v této době nového tisíciletí neusilujeme o jiný způsob jednání?