Valach-ostrawski | Úklid paměti

Je to už hezká řádka let. Jestlipak bych Tě poznal? Máš ještě pořád moji fotku z maturitního tabla? A dopisy na bílém papíře s vlepovanými obrázky? A všechny ty naivní verše, co jsem Ti psal? Kdybys někdy v telefonu slyšela můj hlas, věděla bys, že jsem to já?

Někdy si na Tebe vzpomenu. Na dny smíchu, malin, poezie, růží a bodláků. Na čas, kdy neexistovaly žádné zítřky. Na dobu, kdy "lítost" byl jen výraz ze slovníku cizích slov - citová rezerva pro budoucí časy. Vše, co jsem tehdy chtěl, jsi byla Ty.
Jsme více než o pětadvacet let starší. Jak se to, sakra, mohlo stát? Jakpak se má manžel? A co děti? Našla sis někoho, kdo ti dal pocit jistoty? Jsi šťastná a spokojená?

Ne, nechci Tě pozvat na kafe ani kamkoli jinam. Netoužím po tom, vidět Tvou cizí a zestárlou tvář pod nánosem make-upu. Stačí mi úplně ty zčeřené vlny vzpomínek, které jednou za pár let doráží na břehy mé paměti jako mořský příboj, který jsme spolu nikdy neviděli.

Byli jsme tolik nezkušení, tak pošetilí. A teď jsme dospělí. Snad možná i víc, než to. Vlastně jsem se vůbec nezměnil. Pořád jsem ostýchavý a nesmělý. Někdy se vztekám a křičím. Počítám, že jsme si nikdy nebyli souzeni. Občas si však vzpomenu na tu tichou noc, kdy za okny padal letní déšť a Ty ses poprvé chvěla v mojí náruči...